Již po staletí hájí mnohá náboženství lásku a soucit a filozofie učí úctě k životu. Dnes se však střetáváme se vzrůstajícím násilím, které, jak se zdá, má svůj původ mimo veškerou lidskou kontrolu. Svět je plný nesmiřitelných hranic mezi přáteli a nepřáteli, dobrými a zlými, utiskovateli a utiskovanými. Násilí se využívá k utlačování, zničení a odstranění protivníka. A když je jeden zničen, hledá se další oponent. Kdy ten kruh násilí skončí? Jak lze překonat hranice, které lidstvo rozdělují? Kde je síla, která by zhojila rány bolesti a utrpení?

V historii Japonska nalézáme tradici bojových umění (Bugei), původně vymyšlenou ke zranění či zabití. Později byla pozměněna na Cestu bojových umění (Budo), věnující se zlepšení člověka spojením mysli, těla a ducha. Začátkem 17. století Cesta meče změnila meč, který zabíjel, na meč, který chránil život. Taková Cesta bojových umění je shodná s Cestou čajového obřadu, poezie, kaligrafie, Buddhy a mnoha dalších, které jsou ve své pravé formě duchovní náplní japonců.

Trénink a disciplína, společné všem bojových i kulturním Cestám, se skládají ze tří stuňů zvládnutí: tělesného, duševního a duchovního. Na tělesné úrovni je cílem tréninku zvládnutí formy (kata). Učitelé poskytují modelovou formu, student ji pečlivě pozoruje a mnohokrát ji opakuje, dokud ji nepřijme za vlastní. Nemluví se a a nic se nevysvětluje; břímě učení leží na studentovi. V konečné fázi student přestane lpět na formě.

Toto opuštění formy nastane díky vnitřním psychickým změnám, které postupně probíhají již od počátku. Nudné, rutinní a monotónní učení zkoumá studentův závazek a sílu vůle, ale také omezuje jeho tvrdohlavost, drží na uzdě svéhlavost a odstaňuje špatné zvyky těla a mysli. V průběhu cvičení se začíná objevovat pravá síla, jak povahová, tak i potencionální. Duchovní mistrovství je neoddělitelné od duševního, ale začíná pouze po intenzivním a dlouhodobém tréninku.

Podstatou dušení dokonalosti je ztráta vlastního ega. V každém bojovém a kulturním umění je svobodné vyjádření osoby blokováno jeho vlastním egem. Na Cestě musí být studentovo ovládnutí formy a postoje tak dokonalé, že se nikdy neodkryje (neotevře - suki), a neumožní soupeřovi vstoupit. Pokud se to však stane, je to díky jeho egu. Jedinec je zranitelný pokud se zastaví, aby přemýšlel o výhře, prohře, využití přesily nebo o nepozornosti oponenta. Pokud se zastaví mysl, byť jen na okamžik, tělo ztuhne a volný, plynulý pohyb se ztrácí.

Jagju Munenori sám zfůrazňuje překonání ega pomocí disciplíny umění Cesty meče. V monografii Kniha rodinných tradic bojového umění píše, že cílem tréninku bojových umění je překonání šesti nemocí: touhy po vítězství, touhy spolehnout se na technickou protřelost, touhy vytahovat se, touhy psychologicky zdolat oponentu, touhy setrvat pasivní a počkat na otevření a touhy osvobodit se od těchto nemocí. Nakonec je tělesné, duševní a duchovní ovládnutí jedno a totéž. Nesobecké já je otevřené, ohebné, pružné a dynamické v těle, mysli a v duši. Když je člověk nesobecký, ztotožňuje se se všemi lidmi, vidí je ne z vlastního nitra, ale z jejich pohledu. Každý bod se v obvodu nekonečných hranic stává středem vesmíru. Schopnost chápat všechny bytosti ne z vlastního pohledu je ústředním motivem shintoistické totožnosti s přírodou, která je v buddhismu nazývána moudrostí, což není nic jiného, než to nejkrásnější vyjádření soucitu.

Tento způsob myšlení je podstatou všech bojových a kulturních Cest v tradici Japonska.

"Budo není prostředek k pochopení oponenta pomocí síly nebo smrtelných zbraní. Ani nezamýšlí vést svět k jeho zničení armádami nebo jinými nezákonnými prostředky. Skutečné Budo volá po přivedení skryté vnitřní energie vesmíru v řád, po ochraně míru ve světě a po záchraně všech bytostí v přírodě v jejich pravé formě. Trénink Budo se rovná posilování božské lásky uvnitř mého těla a duše, posilování božskosti, která plodí, ochraňuje a pečuje o vše v přírodě." ... Morihei Ueshiba

Mistr Morihei Ueshiba pravidelně zdůrazňoval, že bojové umění musí být plodící silou produkující lásku, která bude obratem k tvořivému a bohatému životu. To ho vedlo, jako muže oddaného bojovým uměním, k jeho celoživotnímu hledání. V jednom ze svých posledních rozhovorů proklamoval: "Aikido je pravé Budo, práce lásky vesmíru. Je to ochránce všech živým věcí, je to prostředek pomocí kterého je všem dán život, každému na své příslušné místo. Je to tvořivý zdroj nejenom pravého bojového umění, ale všech věcí, pečující o jejich růst a rozvoj."

Aikido, jako forma tradičního bojového umění, uskutečňuje tuto vesmírnou lásku pomocí přísného tréninku těla. Tvrdá tělesná disciplína však nelze oddělit od duševního růstu. Zatímco mnozí lidé na to mohou být krátcí, rozhodující prvek je v procesu tréninku, který nezačíná, ani nekončí.

Dojo, místo osvícení, je slovo odvozené ze sanskrtského bodhimanda, místa, kde naše já postupuje přeměnu na ne-já.

Aikido vyjadřuje jak v teorii, tak i v praxi, nejvyšší formu bojovo-esteticko-duchovního umění, jaké kdy tradiční japonská kultura vytvořila.

Aikidó představuje knečnou realitu: plynulé spontánní pohyby přírody, které jsou naplněny nepřekonatelnou silou ki. Jeho cílem je stvoření ideálu lidského já, které sjednocuje tělo a mysl, a které lze realizovat tvrdým duševním a tělesným tréninkem a dosažení dynamickéhoj života jak v práci, tak v odpočinku. Duchovnost jako základní princip a racionálnost jeho provedení, mu dělají dobré jméno po celém světě.